Tenis mě vrátil znovu do života

Filip Laža je spolu s Ondřejem Tomíškou šéftrenérem a majitelem tenisové školy v Klánovicích, která působí i v okolních klubech. Filip pochází ze sportovní rodiny. Z otcovy strany nadšených tenistů, z máminy lyžařů. Sám se tak od mládí věnoval oběma sportům. Tenisu dal nakonec přednost, do čtrnácti let patřil do české padesátky, účastnil se mistrovství republiky a s týmem SK Oaza Praha mu jen těsně unikl postup na MČR družstev. Jeho sportovní kariéru ale velmi brzy poznamenaly problémy se zády. Filip si prošel také dvěma životními etapami, které - jak sám říká - mu otevřely oči a změnily pohled na život.

Pocházíte ze sportovní rodiny, proč jste dal nakonec přednost tenisu před lyžováním?
S oběma sporty jsem začal poměrně brzy. Zkoušel jsem ale i další, třeba fotbal a atletiku, obojí také na závodní úrovni, i když ne tak aktivně. S lyžováním to nebylo jednoduché, moje máma i babička lyžovaly závodně, ale z Prahy to na hory bylo dost daleko. K tenisu mě v sedmi letech přivedla babička, později jsem se dostal k otci Renaty Tomanové, který mi dal hlavní tenisové základy. Největších úspěchů jsem ale dosáhl na Oaze Praha, kde jsme byli skvělá parta. Sešlo se nás pět stejně starých kluků podobné výkonosti, v pražské lize jsme skončili druzí a čtyři z nás jsme se probojovali na MČR jednotlivců do Frýdlantu.

V dorostu vás ale zastavily zdravotní problémy?
Bohužel ne jen zdravotní. Nějakou dobu jsem nemohl trénovat kvůli bolesti zad. Všichni mi postupně výkonnostně utekli, začal jsem prohrávat i s mladšími a s tenisem jsem skončil. S rodiči jsem se přestěhovali za Prahu a já se tam chytil špatné party. Nastalo období asi čtyr let, na které dnes nejsem hrdý, ale otevřelo mi oči.

Takže jste s tenisem přestal úplně?
Nejen s tenisem ale se vším sportem a vlastně i s normálním životem. Naštěstí jsem ale složil maturitu, což zpětně vidím jako zázrak vzhledem k tomu s jakými lidmy jsem se v té době stýkal. Musím poděkovat svým rodičům, kteří mě v té době hodně podrželi. Po čtyřech letech diskoték a nic nedělání, když jsem nevěděl, co se sebou, jsem začal znovu sportovat a hrát tenis. Tím jsem získal nový impuls do života a asi mě to zachránilo. Pustil jsem se znovu do závodního hraní a uvědomil si, jak moc mi tenis chyběl a jak moc mě baví. Začal jsem i s trénováním. Nejdřív v Letech u Prahy, později v Kobylisích nebo Říčanech. Pak ale přišli vážné zdravotní komplikace...Před devíti lety, dva dny před vánoci, mi zjistili rakovinu. K doktorovi jsem šel bohužel pozdě, takže stav byl docela vážný. Naštěstí se operace povedla a léčba chemoterapií zabrala. Zpětně jsem překvapený, jak jsem vše zvládnul, bral jsem to jako další zápas v životě, který chci vyhrát. Jinou možnost jsem neviděl. Mnohem těžší, než pro mě, to bylo pro moje blízké.

Jak dlouho trvalo než jste se znovu vrátil k tenisu?
Vlastně jsem nikdy nepřestal. Jen po léčbě jsem byl vždycky dost unavený, tak jsem omezil počet hodin, protože jsem sotva stál na nohou. Ještě o čtyři roky později jsem cítil, že nejsem kondičně úplně fit. Myslím ale, že mi nemoc víc dala než vzala. Vše co jsem prožil mě motivovalo do života a do sportu, začal jsem si víc věřit a do všeho jdu naplno. Uvědomil jsem si, že život se nesmí přežít, ale prožít. Pustil jsem se i do svého tréninku, vyhrál jsem několik celostátních turnajů, několik let jsem hrál středočeskou divizy a poslední tři roky i druhou ligu za Slavoj Český Brod.

Jak jste se stal šéftrenérem v Klánovicích?
V roce 2009 jsem založil vlastní tenisovou školu v Jirnech u Prahy, a protože jsem měl volnou kapacitu, pomáhal jsem Ireně Mrkvičkové právě v Klánovicích. Ta ale před čtyřmi lety dostala nabídku trénovat na Spartě a my jsme její tenisovou školy s Ondrou Tomíškou převzali a spojili s tou mojí v Jirnech pod názvem TK TOLA: Koupili jsme i starší přetlakovou halu, kterou jsme opravili, umyli a v Klánovicích ji provozujeme. Kapacita nám ale nestačí. V naší tenisové škole je dnes sedm trenérů a naše služby nabízíme v dalších čtyřech klubech v okolí Klánovic.

Koho ve vaší škole trénujete?
Zaměřujeme se pouze na děti, a to od úplně nejmenších. Bohužel však bojujeme s "kroužkářstvím", kdy k nám většina dětí chodí jen jednou nebo dvakrát týdně. U nich se trenér moc realizovat nemůže. Ty řadíme do akademie, pořádáme pro ně letní kempy a soustředění. Dětí máme dost, kapacitu naplněnou, a tak se v posledních letech snažíme o větší zapojení dětí do závodního tenisu.

Jak jsou na tom vaše družstva?
Ve všech kategoriích dnes hrajeme 1. pražskou třídu, ale cítíme, že by to mělo jít výš. Minulou zimu jsme vyzkoušeli nový projekt, kdy jsme pro všechny děti pořádali každý víkend klubový turnaj ve stylu Masters. Tento projekt se nám opravdu podařil, do soutěží družstev jsme pak letos na jaře přihlásili tři týmy babytenisu, ve kterých se vystřídalo 15 dětí. A naše áčko vyhrálo svou skupinu a postoupilo na přebor Prahy. V současných babytenistech vidíme naděje, které by mohly postupně dotáhnout klánovický tenis do nejvyšších pražských soutěží. V trenérském týmu je kromě mě a Ondry, který hrál dlouhá léta 1. ligu a na žebříčku dospělých byl i kolem dvacátého místa, ještě Tereza Budilová (sedmá na CŽ dorostu) a brzy se k nám přidá nejspíš i třetí dorostenka českého žebříčku Martina Borecká. Všichni jsme závodní hráči, a tak je pro nás závodní tenis prioritou. Práce se závodními tenisty je přece jen o něčem úplně jiném. Daří se nám také motivovat nejmenší hráče a jejich rodiče k tomu, aby u nás na kurtech trávili víc času a v každé volné chvíli šli sami na kurt a hráli. Pokud některé tenis opravdu chytne a začnou vyhrávat na turnajích, motivuje to i další k častějším tréninkům a třeba i k závodnímu tenisu.

Vidíte rozdíl mezi dětmi dnes a dříve?
Nevidím. Děti, které sportují a jsou aktivní, jsou stejné jako byly dřív. Je jich ale mnohem méně. Dřív byly všechny děti v tréninku směrovány k závodnímu tenisu, dnes jde převážně o kroužky. To ale chceme postupně změnit. Myslím, že rozdíl je celkově v chování společnosti, ne v dětech. Ty jsou a budou stejné. Je ale potřeba s nimi pracovat a věnovat se jim. Když je necháme celé dny zavřené doma a hrát na mobilech, tak ve sportu samozřejmě nic moc nedokážou.

Na co se musí trenér zaměřit?
Jako každý člověk, i trenér prochází určitým vývojem. Důležité je vést tréninky tak, aby každý hráč, ať už sedmiletý začátečník nebo závodní dorostenec, odcházel z kurtu spokojený. Malé děti si musíme především získat a nadchnout, závodním hráčům poradit a pomoci v těžkých situacích, když se třeba nedaří.

Kromě tenisu se ale věnujete i dalším sportům?
Po překonání rakoviny jsem začal znovu naplno žít a překonávat nové sportovní výzvy. Věnuji se crossfitu – velmi dynamickému a silovému cvičení na čas, zkusil jsem horský triatlon nebo několik extrémních závodů Spartan Race. Konečně jsem tam, kde je mi dobře. Uspokojuje mě, že překonávávám sám sebe. Hledám hranice svých možností a ukazuje se, že jsou mnohém dál, než si člověk vůbec myslí. Dělám vše naplno, studuji způsoby kondiční přípravy, zajímá mě sportovní psychologie i správná strava. O sportech, zvláštnostech tréninku, psychologii i o příbězích vrcholových sportovců jsem přečetl spoustu knih. Z každé si něco vezmu a využívám při tréninku dětí. Proto s hráči hodně mluvím, snažím se také o usměrňování jejich psychiky a kladu důraz na kompenzační cvičení a regeneraci.

Máte ročního syna Samíka, bude z něj tenista?
To nevím, ale určitě z něj bude sportovec. Vynasnažím se ukázat mu základy různých sportů a nechám ho, aby si jednou vybral sám. Určitě však budu chtít, aby nebyl pouhým kroužkařem, ale sportu, ať už jakémukoli, se věnoval naplno. Už teď semnou tráví čas na kurtech, tak doufám, že o raketu za chvíli projeví sám zájem. Ale na to je ještě pár let čas....