Když jsem letos v srpnu podruhé za sebou zvládl Beskydskou sedmičku, něco uvnitř mi říkalo, že to ještě nebyl vrchol letošní sezony. Protože jsem se po doběhnutí cítil velmi dobře, přemýšlel jsem ještě o nějaké zajímavé výzvě předtím, než začne dlouhé zimní období plné očekávaných omezení.
Lákalo mě PVLH v Lužických horách, ale pak jsem našel mnohem větší výzvu. Náhodně jsem narazil na Rockpoint „Napříč Šumavou“. Trasa podle popisu čtyř běžců, kteří ji zdodali na čtyři úseky během čtyř dní vypadala krásně skoro jakoby vůbec nešlo o 170 kilometrů dlouhou šílenost.
Délka trasy mě neodradila. Měl jsem za to, že když už jsem dal stovku, nemůže to být zase o tolik horší…
Po dlouhém vymýšlení vhodného termínu a řešení jak to udělat s podporou na trati, jsme jako jedinou reálnou variantu viděli víkend 9.-11. října. Vybrali jsme si možnost, která nás nejvíc motivovala, zvládnout to bez supportu- jakékoli cizí pomoci během celé trasy. Jediná možnost, jak to zvládnout, byla roznést si dropbagy, které nám zajistí potřebné jídlo, pití a oblečení v průběhu dlouhé noci. Start závodu jsme naplánovali na pátek v 10 hodin ráno, to znamenalo budíček nastavit na 4:00 ráno a 4:30 už vyjíždět z domu. Z důvodu brzkého vstávání a vidiny další noci strávené v lese jsem šel spát hodně brzy, ale bohužel nervozita nedovolila usnout dřív než v půlnoci. První ranní pocity měly daleko do ideální představy odpočinutí. Měli jsme k dispozici dvě auta, jedno jsme nechali v cíli v Nové Peci, kde jsme měli věci na převlečení po doběhnutí a druhým jeli na start do Dešenic. Na cestě do Dešenic jsme měli ještě dvě zastávky na rozdání dropbagů. Věci jsme měli v pytlích na odpadky. Aby je někdo nevyhodil, museli jsme je pořádně schovat v lese.
Po pětihodinovém sezení v autě jsme konečně dorazili na místo našeho startu v očekávání krásných, ale bolestivých chvil. V Dešenicích u vlakového nádraží jsme potkali dalšího účastníka Rockpoint výzvy, který běžel svůj poslední úsek trasy ( závod se dal rozdělit na 4 úseky). Vyprávěl nám jak je trasa krásná a jak moc si to užijeme, ale že si nedokáže představit běžet to celé v kuse. Ani my jsme si to ještě představit příliš nedokázali. Připravili jsme věci, jídlo i pití, popřáli si navzájem hodně štěstí a s úsměvem na tváři vyrazili vstříc neuvěřitelné vzdálenosti. Prvních třicet kilometrů do Železné Rudy bylo úžasných. Vykukující sluníčko, krásné výhledy a malá horská jezírka jsme si snažili užít jak jen to šlo. Měl jsem trochu krizi, nedýchalo se mi dobře a cítil jsem se bez energie. Hlavně ve stoupáních jsem se cítil zle a hlavou mi běhala myšlenka, co budu dělat zbytek cesty, když na začátku nejsem ok.
První občerstvení jsme měli naplánované právě v krásné Železné Rudě. Na benzince jsme dokoupili vodu a nějaké sacharidy a vběhli hned do první restaurace, kterou jsme uviděli, Restaurace U Jelena. Hlad jsme příliš neměli, ale polévka, kávička a Coca Cola přišli vhod. Po dvaceti minutovém odpočinku jsme vyběhli posilněni a ve skvělém rozpoložení. Úsek trasy až do Prášil, zhruba 30 kilometrů, byl tím nejhezčím, co jsme během celé trasy zažili. Vylezlo sluníčko a ohřálo nás na části trasy po hřebenech. Po 60 kilometrech jsme se cítili dobře. Nohy byly cítit, ale díky běžeckým zkušenostem jsme věděli, že to později bude ještě horší.  Mysleli jsme si, že v Prášilech bude pár restaurací, ale otevřena byla jen jedna. Vešli jsme dovnitř a zhrozili se!! Číšník na nás už z dálky křičel „Máme narváno, bohužel“. Začali jsme mu vysvětlovat naši situaci. „Máme před sebou celou noc běhu, rádi si jídlo sníme venku“. Nakonec se slitoval a nechal nás v chodbě stát u malého baru, ale hlavně, byli jsme v teple. Za pár minut jsme vypili vývar, naházeli do sebe lívance a poděkovali za ochotu. V Prášilech na kraji lesa jsme měli náš první dropbag. Doplnili jsme vodu a jídlo, přioblékli jsme se, nasadili čelovky a vyrazili vstříc dvanácti hodinové tmě uprostřed Šumavských lesů. Psychicky byl začátek náročný, člověk začne ve tmě cítit nejistotu, ale za chvíli jsme si zvykli a šlo se nám skvěle. Noc byla dlouhá, ale bez větších problémů. Krátké krize střídaly dobré pocity z běhu. Nejhorší bylo nekonečné pomalé stoupání směrem k Modravě, kde jsme měli druhý dropbag, na který jsme se hodně těšili. Začínala nás dobíhat únava.
Modrava je vesnice položená skoro v 1000 m.n.m. a bylo to znát na teplotě vzduchu. Při balení věcí na další část cesty jsme během pár minut promrzli na kost. Klepající se jsme pobrali co nejvíce jídla a kolem jedné v noci vyrazili dál. Nasadili jsme tempo rychlochůze a zima byla za chvíli pryč. Dokonce jsme museli sundat thermo kalhoty jak jsme se zahřáli. Při tak dlouhém závodě se člověk raduje z maličkostí. Třeba, že má k jídlu bagetu nebo že si sundá thermo kalhoty a nohy mu začnou dýchat. Svítání bylo dalším bodem na trase na který jsme se mohli těšit. Po dlouhé noci sluneční paprsky vždy naženou krev do žil. Poslední dvě hodiny ve tmě kolem šesté ranní byly nekonečné. Sil už ubývalo a potřebovali jsme nový motiv. Avšak s příchodem dne to nebylo zase tak růžové jak jsme čekali. Žádné teplo z prvních slunečních paprsků. Vlastně nic se nezměnilo. Sice jsme konečně něco viděli, byla to ale jen mlha a skoro hororové obrázky podzimního počasí. Křik havranů a už chyběl jen černobílý obraz abychom se cítili jako ve filmu Nabarvené ptáče. Nohy bolely pořád stejně, ale běhat ještě po sto kilometrech stále občas šlo. V sedm hodin ráno jsme už vyhlíželi benzinku Moll, ale dopajdali jsme tam až v půl dvanácté a byl to nejhorší úsek, co jsem v běžeckém životě do té doby zažil. Běžet už nešlo, ale i chůze už byla velmi náročná. Uvědomili jsme si, a na nohách to bylo cítit, že 90% všech cest bylo asfaltových. Kilometry neubývaly a začali jsme cítit ohromnou únavu. Dokonce jsem měl mírné halucinace. Zdálo se mi, že pode mnou padá zem. Poslední kilometry k benzince, kde jsme si mohli po 15 hodinách na nohou konečně sednout, byly nekončící. Došli jsme tam tak zničení, že jsme přemýšleli o ukončení a chtěli si zavolat taxi. To v noci nešlo, teď už ano. Skoro deset hodin v kuse bez odpočinku od poslední občerstvovačky nás hodně poznamenalo. Ale když jsme si sedli, dali si teplý toast, horkou kávu a doplnili vodu i energii, najednou jsme si uvědomili , kam až jsme se na naší trase dostali a byli jsme čím dál tím víc namotivovaní to celé dokončit. „Už jen 35 kilometrů a jsme tam“. No jo, ale když si to člověk převede na pohyb naší reálnou rychlostí v horách, bude to minimálně ještě 7 hodin.
Lehce odpočatí, stále velmi unavení, ale s velkým odhodláním jsme přece jen vyrazili na poslední část naší cesty. I když začalo pršet, naše motivace nás hnala vpřed. Následoval další rovinatý úsek a hned poté moc hezký výšlap na Třístoličník. Po těch nekonečných mírně nakloněných rovinkách příjemná změna. Pokračovali jsme po hřebenu směrem na Plechý. Počasí nás ke konci vůbec nešetřilo. Prudce se ochladilo, teplota klesla k nule a začalo pršet. „To je snad naschvál“, běželo mi hlavou. Pak mi ale došlo, že tak to má být. Že výzva by měla být maximální ve všech směrech a teprve tehdy to člověka formuje. Jsou to právě těžké chvíle, bez kterých se nedá postupovat směrem vpřed ať už je to v jakékoliv situaci v životě. Myslím, že je pořád hodně lidí, kteří si myslí, že je to právě komfort, bez kterého nemohou žít, ale opak je pravdou. Dyskomfort, který nás v životě potká, nám totiž v dalších okamžicích našeho života může ohromně pomoci.
Sestup z hory Plechý směrem na Plešné jezero byl úžasný. Těžký a technický terén nám prokrvil naše ztuhlé nohy. „ Už jen 8 kilometrů a jsme tam“ zahlásil Martin. „ To už dáme, jsme blízko“. V závěrečném úseku bylo opět mírné klesání na asfaltové cestě a nohy mi najednou daly najevo, že už moc daleko neujdu. Během našeho čekání na konec jakoby se čas zastavil. Měl jsem pocit, že už nezvládnu ani krok a že to nedám, i když už je to kousek. Mezi nejsilnější okamžiky, na které nikdy nezapomenu, patří moment, kdy jsme dorazili do Nové Pece. Emoce se uvolnily a začal jsem brečet. Uvědomil jsem si, jak těžké to celé bylo a kolik sil to stálo a neudržel jsem se. Sáhli jsme si na samotné dno. Byl to určitě nejtěžší závod a to o parník. Hledali jsme místo skutečného cíle podle hodinek a prošli jsme celou Novou Pec. Došli jsme k vlakovému nádraží a hodinky naposledy zapípaly. „Máme to za sebou“. Zrovna přijel vlak a měl nás kdo vyfotit. Žádný komentátor, lidi v cíli, přátelé ani nikdo z rodiny na nás v cíli nečekal. Dali jsme to celé sami, bez pomoci a v podmínkách, které nám nedovolily si to pořádně užít. Toho si na této výzvě vážíme nejvíc. Výzva s velkým V. Nikdy na těchto pár hodin na Šumavě nezapomeneme. Díky Rockpoint za uspořádání a budeme se těšit na další šílenost pod jejich značkou.

Díky.
Filip a Martin